Hned první den v Hrabyni si ale uvědomil, že to je krok vedle. Kdyby to bylo čistě jenom na něm, vrátil by se asi prvním vlakem ještě ten den zpátky domů, do Prahy. Přečtěte si o celé Michalově hrabyňské anabázi celý příběh, tak jak nám ho sám vyprávěl:
„Nepřipadal jsem si tam jako v zařízení sociálních služeb, ale jako na nějaké LDN. Jenom se tam přebalovalo, dávalo jídlo a koupalo. Pro lidi, který jsou samostatný víc než já a jsou mobilní, to může asi být i dobrý. Pro mě to dobrý nebylo. Já sem stacionární, kam mě někdo postaví, tam mě najde. Jsem jako stacionární družice, nehejbu se. Celý dny jsem trávil jenom na pokoji.
Vypadalo to asi nějak takhle: ve 4 hodiny ráno mě otočili z břicha na záda a předpokládalo se, že budu ještě spát do 6 hodin. Samozřejmě už jsem neusnul a koukal se jen do tmy. V 6 hodin přišly dvě „sestry“ (pracovnice přímé péče) a umyly mě během pěti až deseti minut na lůžku. Musím ještě podotknout, že některé dny na ranní hygienu vůbec ani nepřišly a já takhle ležel až do 7:30, kdy mi sestra přišla dát snídani na posteli.
Mě se ale na posteli špatně jí, protože se při tom dusím. Mám totiž zbytnělé krční svaly a blokují mi dýchací cesty. Po snídani plné chrčení a dušení jsem čekal na zdravotníka, který mi ošetřil dekubity. Po deváté mě dali na vozík a já byl na pokoji v podstatě celý den. Občas přišla pracovnice z aktivizačního, jestli se nechci podívat k nim. Byla to v podstatě něco jako chráněna dílna, kde se scházeli klienti z celého ústavu a měli možnost si spolu povídat. Nechtělo se mi tam, protože jsem měl pocit, že bych s nima neměl o čem mluvit. Lidi mi tam připadali takový prázdný, bez zájmu o cokoliv, s úzkým rozhledem. O nic jiného než o dění v ústavu se nezajímali. Působilo to tam na mě jako poslední šťace, jako místo bez jakékoliv perspektivy, což pro mě bylo ubíjející, a proto jsem tam nechtěl zůstat. Měl jsem pocit, že bych se tam totálně zahrabal.
Ještě jsem nikdy nikde nezažil, aby pracovníci v sociálních službách určovali dospělému člověku, kdy si má jít lehnout. To ani v ústavu ve Snědovicích, kde jsem byl před 15 lety, se toto nedělo a ukládali mě třeba i ve dvě v noci, když jsem to tak chtěl, a nikomu na tom nepřipadalo nic divného. V Hrabyni mi hned první den naordinovali, že do postele budu chodit už před osmou hodinou. Údajně proto, že od 8 hodin mají polohování (přetáčení klientů). Nevím jaký je rozdíl mezi ukládáním a polohováním a proč se ukládání musí dělat před polohováním už v 8 hodin.
Každý normální člověk má právo si sám určit, kdy půjde ležet, a ne aby mu to někdo stanovil podle toho, jak se mu to hodí. To mi opravdu hlava nebere. Ve 21. století by to nemělo být možné. Připadal jsem si jako objekt péče, ne jako lidská bytost. Celé to prostředí na mě působilo jako LDN. Tu byste si určitě nevybrali jako místo pro dovolenou…
Světlou výjimkou z personálu pro mě byla „sestřička“ Irena, která když měla službu, tak se opravdu každou hodinu chodila ptát, jestli něco nepotřebuju. Vždycky mi dala napít a opravdu se o mě příkladně starala. Ireno, díky! Hned se se mnou bavila jako s člověkem a ne jako ostatní, kteří se mnou ze začátku ani moc nemluvili. Nevím proč.
Hned od prvního dne jsem chtěl zpátky domů a po týdnu se mi to skutečně povedlo. Přijel pro mě z Prahy asistent Martin Štekl a doprovodil mě vlakem domů. Jsem rád, že už ta noční můra skončila. Původně jsem myslel, že v Hrabyni strávím zbytek života. Bohužel se moje naděje a očekávání nenaplnily.
Doufám, že strávím zbytek života doma s podporou asistentů. Snad se mi to i díky projektu Pátý stupeň podaří a budu mít tolik hodin asistence, kolik potřebuju a nebudu muset už přemýšlet o pobytu v ústavu.“
