Rozhovor s Michalem Greškem

25. listopadu 2021 | Rozhovor
Já se toho nebál a šel jsem do Prahy po hlavě. Byl jsem trochu pankáč. Nevadilo mi jít do neznáma.

Je nějaká otázka, která tě rozčiluje?

Ani ne. Mě rozčiluje spíš, když jsou lidi přeslazení. Když říkají: „No, Miško, jak se máš?“ takovým tím lítostivým tónem, jako kdybych byl chudák. Mám rád, když jsou lidi normální.

Michale popiš místo, kde se teď nacházíme.

Nacházíme se v Hornomlýnské ulici, v bytě zvláštního určení, který mi nedávno Magistrát přidělil. Někdo na něj čeká strašně dlouho, třeba pět let. Je k neuvěření, že mně se podařilo získat byt za půl roku. Jsem za to moc šťastný.

„Chtěl bych mít dostatek finančních prostředku na to, abych si mohl dovolit třeba víc asistence a jet třeba na celodenní výlet.“

Pocházíš z Jičína. Pro mimopražské není jednoduché získat byt v Praze.

Já se toho nebál a šel jsem do Prahy po hlavě. Byl jsem trochu pankáč. Nevadilo mi jít do neznáma. Ale abych to vzal od začátku. Studoval jsem školu v Janských lázních a strávil tam krásný, pubertální život. Sen, že jednou půjdu do Prahy, jsem měl dlouho. Hned jak jsem skončil v Janských lázních, jsem šel do Prahy studovat keramickou výrobu. Pak jsem si řekl, že je čas posunout se dál, že už jsem si na intru užil dost večerek a vycházek. Naskytla se mi možnost jít do chráněného bydlení, kde jsem následně žil tři roky. Časem se mi tam ale přestalo líbit, protože stejně jako na intru, tak i v chráněném bydlení mi vadilo omezení. Řekl jsem si: „Jo, já odejdu a máte mě vidět, já vám ukážu. Budu žít, jak chci.“

Sdílej:
Poznal jsem tam spoustu skvělých spolubydlících a zažil hromadu pěkných chvil.

Žil jsi dva roky ve Spolubytě, kde žijí vozíčkáři s asistenty dohromady. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Rád. Poznal jsem tam spoustu skvělých spolubydlících a zažil hromadu pěkných chvil.

Můžeš říct, jak na tom pohybově a zdravotně jsi, aniž bys použil odborné názvy? Tak, aby si každý dokázal představit tvé pohybové a orientační možnosti.

Já bez pomoci druhého člověka neudělám vůbec nic. Se psaním zprávy potřebuji pomoc, se vším, co chci udělat, potřebuji pomoc, a to i ve své práci.

Dokážeš se poškrábat?

Nedokážu se poškrábat třeba na noze, ale na hlavě to dokážu.

Máš i slabší zrak. Jak vidíš mě, svůj byt?

Mám centrální zrakovou poruchu a na jednom oku se mi rozpadla sítnice, takže tím nevidím vůbec. Na druhém mám tři dioptrie, ale tím, že to je centrální zraková porucha, mi nepomůže žádná operace ani brýle. Museli by mi vyměnit celý mozek, ale toho se asi nedočkám. Tebe teď vidím úplně normálně (sedíme naproti sobě). Jde totiž o to, jak člověk zaměřuje. Já mám poruchu percepčně vizuálního vnímání, takže někdy jsem překvapený, co všechno nevidím. Kdybys mi něco narychlo ukázal, třeba že někde letí pták, tak mně by dalo práci ho zaostřit. Jestli bych ho vůbec zaostřil, to nikdo neví. Mobil ovládám za pomoci fotek, bez kterých bych jména u kontaktů nerozeznal.

Rozhovor vedl Václav Uher.