Žil jsi dva roky ve Spolubytě, kde žijí vozíčkáři s asistenty dohromady. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Rád. Poznal jsem tam spoustu skvělých spolubydlících a zažil hromadu pěkných chvil.
Můžeš říct, jak na tom pohybově a zdravotně jsi, aniž bys použil odborné názvy? Tak, aby si každý dokázal představit tvé pohybové a orientační možnosti.
Já bez pomoci druhého člověka neudělám vůbec nic. Se psaním zprávy potřebuji pomoc, se vším, co chci udělat, potřebuji pomoc, a to i ve své práci.
Dokážeš se poškrábat?
Nedokážu se poškrábat třeba na noze, ale na hlavě to dokážu.
Máš i slabší zrak. Jak vidíš mě, svůj byt?
Mám centrální zrakovou poruchu a na jednom oku se mi rozpadla sítnice, takže tím nevidím vůbec. Na druhém mám tři dioptrie, ale tím, že to je centrální zraková porucha, mi nepomůže žádná operace ani brýle. Museli by mi vyměnit celý mozek, ale toho se asi nedočkám. Tebe teď vidím úplně normálně (sedíme naproti sobě). Jde totiž o to, jak člověk zaměřuje. Já mám poruchu percepčně vizuálního vnímání, takže někdy jsem překvapený, co všechno nevidím. Kdybys mi něco narychlo ukázal, třeba že někde letí pták, tak mně by dalo práci ho zaostřit. Jestli bych ho vůbec zaostřil, to nikdo neví. Mobil ovládám za pomoci fotek, bez kterých bych jména u kontaktů nerozeznal.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Aby ke mně asistent mohl přijít, musí naťukat kód do schránky na dveřích a dostat se tak ke klíči, kterým si odemkne dveře. Nejčastěji začínáme tím, že mi podá bažanta, a mezitím co já se vyprazdňuju, dá vodu na čajíček. Potom jdeme na vozík. Sednu si na plachtu, se kterou mě asistent zavěsí na zvedák a pomůže mi do vany.
Chodíš každé ráno do vany?
Ano a každý druhý den se nechávám oholit. Pak nastává můj ranní rituál, který doporučuji všem. Je dobrý na dutiny. Nechávám si prolít vincentkou nos. To se pak člověk krásně vysmrká. A potom si jdu dát ten čajíček s medíčkem. Když je čas, tak se zeptám, jak je na tom andulka. Jestli se nemá vyměnit vodička. Vtipný je, že každý má jiný metr. Někdo řekne, že je to v pohodě a někdo by vodu už vyměnil.
Proč máš papouška, když se o něj nemůžeš sám postarat?
Já jsem do papoušků šílenec už od malička. Můj sen byl i letět na Kanárské ostrovy, protože tam je největší papouščí ráj. To přání se mi splnilo. Udělal jsem si radost k dvacátým narozeninám a s kamarádem tam letěl. Do garsonky je ta andulka ideální řešení, protože větší papoušek se rád fixuje na jednoho člověka, a to by mohl být problém. Pak jsou zlí i na ty ostatní, a to já si nemůžu dovolit, když se mi tu asistenti střídají.
Mluvíš na něj, když jste tu sami? Co mu říkáš?
Pepo, Pepíčku a tak.
Co děláš, když ranní asistent odejde?
Nejčastěji poslouchám rádio. Bude to znít divně, ale já nic jiného dělat nemůžu. Nemůžu si přečíst knížku. Často přemýšlím o svých myšlenkách, o kamarádech, o ženách, o vztazích a tak. V jednu hodinu přijde další asistent a s ním se snažím obstarat domácnost, vytřít, vysát, třeba i popracovat, protože jedna z mých prací je práce na počítači. Taky se naobědvám. Odpoledne si opět pouštím rádio a dumám. Večer přichází asistent, pomáhá mi od pěti do sedmi, a v deset přijde další, který je se mnou do sedmi do rána. Spí tady na gauči.
Ten oběd si objednáváš nebo vaříš?
Oběd si objednávám, ale teď jsem se naučil si vařit a vařím si na více dnů. Vařím všechno možný. Musím vycházet z toho, kdo přijde. Ne každý je kuchař. Třeba teďka jsem vařil zapečené brambory.
Na cestě k samostatnému bydlení jsi musel hodně riskovat. Šel jsi do neznáma od jednoho bydlení k druhému. Myslíš, že se dá cesta k samostatnému bydlení obejít bez riskování?
Bez toho, aniž by člověk někdy v životě zariskoval, ničeho nejde dosáhnout. Já riskuju celý svůj život, dnes už ale jen rozumně. V telecích letech to tak nebylo, ale o tom bych nerad mluvil. Já mám pocit, že jsem byl vždy ve správnou chvíli na správném místě. Jsem takový otevřený. Nevím, jak to dělám, ale lidi mě mají rádi. Myslím, že jsem pohodář, takže je to asi tím. Člověk by se neměl tolik bát, proto bych chtěl tímto všem lidem říct: „Nebojte se.“
Po čem jsi v životě toužil, ale získal jsi to až samostatným bydlením?
Toužil jsem strašně po tom, že si budu moct pozvat návštěvu. Že si tady budu moct sám říct, co kam chci a jak to chci, a udělat si v tom systematický pořádek. Mimochodem, dneska přijde kamarádka (smích).
Co nového jsi o sobě zjistil v samostatném bydlení?
Zjišťuju na sobě čím dál víc, že mám rád věci na svém místě. Když to tak není, tak jsem z toho nervózní. Dřív jsem to moc neřešil. Asi to bylo tím, že jsem se musel podřizovat okolí.
Čeho máš nedostatek?
Chtěl bych mít dostatek finančních prostředku na to, abych si mohl dovolit třeba víc asistence a jet třeba na celodenní výlet.
Příští rok tě Michale čeká úžasná příležitost mít asistence kolik potřebuješ. Co ty na to?
Na to se strašně těším. Nebudu muset tolik plánovat a bát se, že nevystačím s penězi. Já mám teďka asistenci ráno, v poledne a večer. Mezitím jen sedím a poslouchám rádio. Potom ji budu mít celý den. Budu chodit víc ven, za kulturou, na výstavy, do parku na procházky. Třeba bych mohl chodit víc do práce nebo dělat práci, která by mě bavila víc. Mě od malička baví auta, takže kdyby se mi naskytla práce u aut, tak bych do toho šel.
Kdysi se říkalo, že chlap by měl „zasadit strom, postavit dům, zplodit syna.“ Co bys ve svém životě rád vykonal ty?
Zasadit strom, třeba za pomocí kamaráda, to bych mohl. A zplodit syna, to je taky můj velký sen. Ale postavit barák, to není můj sen. Já se spokojím s bytem, protože barák je starost. Na jednom konci skončíš a na druhém můžeš zase začít. Chtěl bych se také v rámci svých možností postarat o rodinu a být zodpovědný otec. To bych strašně rád, najít ženu. Nevím, jestli se mi to povede, ale věřím.
A do té doby, než se to povede?
Tak na tom pomaloučku a potichoučku pracovat (smích).
Rozhovor vedl Václav Uher.
