Jaký máš den?
Ráno mi asistent pomohl na vozík, dal mi snídani a posadil mě k počítači. Další asistent přijde k obědu. Dnes budu jen na počítači, na internetu.
Co děláš, když se vzbudíš a čekáš, až přijde asistent?
Budím se kolem páté. Televizi si sám nezapnu, takže ji mám puštěnou celou noc, abych se nekoukal do tmy, když se vzbudím dřív. Jednou se mi stalo, že mi do snu vlezl Kalousek, protože na ČT24 dávali nějaký jeho projev. Když dávají hokej, mám ve snech hokej.
Chtěl bys mít u sebe asistenci i v noci?
Ano, ale ne každou noc. Někdy jsem rád sám. Další problém je, že nevím, kam bych toho asistenta položil. Bydlím v garsonce a mám tady jen jeden gauč. Kdybych měl tolik asistence, kolik potřebuju, využíval bych ji asi dvanáct hodin, spíš v průběhu dne.
Co říkáš na to, že budeš mít po dobu jednoho roku tolik asistence, kolik potřebuješ?
Že je to výborné. Pokusím se žít jako každý normální zdravý člověk. Pokud to půjde, budu se snažit pracovat. Když pracuješ, tak zaplácneš čas, máš peníze a nejsi závislý na důchodu. Rozhodně tu asistenci neproflákám na českých diskotékách, ale udělám si živnostenský list na překladatelství, které jsem vystudoval.
Můžeš se věnovat překladatelství i z domova?
Nemůžu. Přeložit jednu stránku mi trvá čtyři hodiny, a to bych se nikde neuplatnil. Kdybych měl víc asistence, diktoval bych překlad asistentům. Překládat z němčiny a do němčiny bych mohl cokoliv, přes novinový články po krásnou literaturu. Nerad bych překládal poezii, protože nemám básnické střevo.
Jak ses naučil německy?
Na začátku devadesátých let si babička koupila satelit. Pořád jsem se díval na německou televizi.
K čemu pomoc nepotřebuješ?
Sám můžu jen přemýšlet, což taky není na škodu. Můžu poslouchat hudbu, ale musí mi ji někdo pustit. Mám rád folk metal, hlavně německý, třeba kapelu Feuer Schwanz, což znamená doslovně ohnivý ocas.
Vyrůstal jsi v Praze?
Ano, narodil jsem se tu. V osmdesátých letech jsem v Jedličkově ústavu vychodil základku a vystudoval gympl. Byla úplně jiná doba. Po revoluci jsem studoval dál. Mám tři tituly, ale používám jen jeden, a to kvůli mámě, aby měla radost. Kromě překladatelství, jsem studoval žurnalistiku a práva.
Jak se handicapovaným žilo v ústavu v osmdesátých letech?
O co sis neřekl, to jsi neměl. Sestry neměly čas, aby se ti věnovaly. Ti schopnější chovanci měli na starost ty méně schopné. Mně pomáhal spolužák, který mi dával svačinu, otáčel mi stránky v učebnici a vozil mě. V ústavu bylo všechno naplánované; co budeš dělat, mít k obědu, k večeři, kdy půjdeš do postele. Dnes jsem svobodný. Včera jsem měl k večeři třeba jen dvě margotky, protože jsem na ně měl chuť. V ústavu bych dostal chleba s rybí pomazánkou, a tím by to haslo. I když mám osobní asistence málo, pořád je to lepší, než žít v ústavu.
